Vítám Vás na stránkách chovatelské stanice Nort Brun.
Jméno stanice jsme získali díky našim čivavám, které velmi často vítězily ve výstavních kruzích. Nyní se soustředíme na PERUÁNSKÉ NAHÁČE VELKÉ a jejich chov.

. . nevěřím, že pes se musí vylítat! . ., že by nový pohled na psa?

 (15.4.2021). . . . když se někde objeví   „ . . . vyběhání psa v lese“  , honění zvěře apod. tak se k tomu vyjadřuji se slovy, že nechápu proč se musí pes vyběhat, za což považuji, že pes lítá všude možně jak smyslu zbavený, nikdo jej nevolá a nikdo jej v té chvíli nepotřebuje a on dělá paseku. Zatím mi nikdo to moje „PROČ“  nevysvětlil. Ano, doplňuji k tomu, že jsem ještě před nedávnem měla smečku a poměrně velkou  čítající 6 jedinců neslužebního primitivního  plemene, chalupu na vysočině, kde lišky dávají dobrou noc a kde končí všechny cesty a jsou jen lesy a hojnost zvěře.  Moje smečka byla zvládnutá na píš´talku, což považuji za nástroj nejlepšího přivolávání. Běžný život měla smečka téměř uprostřed velkého tedy druhého největšího města v ČR, což nebylo jednoduché. Tak nejdříve to město - chodili na volno, ano vběhli do některého z parků, měli dovoleno, byli rychlí, proto lidé se jich báli, a také proto neustále

nosili náhubek, vůbec nikoho si nevšímali, po vběhnutí si začali čuchat a věnovat se sami sobě a aporům, které jsem jim házela, obíhání stromů apod. hrám, po zapískání na píšťalku přišli ke mně a park jsme opouštěli a kráčelí ulicemi města. Běhali okolo mě občas si někde čuchli, na okraji chodníku dostali všichni vždy pamlsek. . . . . byly to moc příjemné vycházky, pří těchto vzpomínkách začínám mít opět zvlhlé oko, . . . .  vlastně ani obojky nenosili. Ano byla to práce náročná s každým z nich, hlavně to, aby mezi námi vznikla důvěra a oni se rádi ke mně vraceli, ale ta práce se  vyplatila na mnoho roků.

Nu a teď k přírodě. . . . . je to něco naprosto jiného nežli město a psi to moc době ví, stejně jako vycházka z náhubkem nebo bez něj.  Ono není moc příjemné, když jdete lesem kamkoliv a najednou se na vás vyřítí pes většinou bez náhubku a pak několik hodně psů stěkajících, neříkám, z počátku se nám to párkrát stalo, že někoho takto vyděsili, ale mě se to nelíbilo, nehledě na to, že nám místní vyhrožovali zastřelením a strach, že o některého z nich přijdeme a to vlastní vinou, nás přinutil s tím rychle něco dělat, a tak jsme začali, a šlo to docela rychle, rozhodli jsme se, že je nebudem pouštět daleko, nedovolíme, aby se z nich stali štváči, nedej bože lovci. Proč vlastně musí lítat lesem? Jejich odběh od nás byl do cca70 m a to přeháním, nejraději jsme je měli kousek před sebou a když některý dostál nápad a odběhl dál, píšťalka jej přivolala a za odměňováním přiběhli raději ihned všichni.  Ne, že by se nikdy nestalo, že se nerozběhli za zajícem, samozřejmě se stalo,  nechala jsem je vyběhnout, jak  přestali vidět „rudě“ , jsem zapiskala, začali vnímat a postupně se vraceli,  nikdy jsme na ně nečekali, nebylo proč.  Naše vycházky byly pro ně hra. Do vysokého stáří neznali vodítko a obojek, ano znali náhubek, ten jistil hlavně to, že nesežrali nikdy nic špatného. Tak taková to byla naše smečka velkých peruánů.  . . . . . . . a protože mám tuto velkou mnoha letou zkušenost, vím, že všechno lze naučit, že pes je velmi učenlivé, ale i velmi vyčůrané zvíře a dělá jen to, co vy mu dovolíte dělat. Neuznávám omlouvání sebe samého, že je to takové či makové plemeno apod.  pes je zvíře, které potřebuje důslednost, přestaňte psa polidšťovat, potřebuje jasně vymezená pravidla a pak je ten nejlepší parťák a kamarád na světě.