(30.8.2020). . . . . naposled jsem psala o úžasném úspěchu peruánského naháče Henryho Nort Brun, pejska z našeho chovu, při jehož úspěších mi nezůstává oko suché, ale to je dlouhá historie, prostě jsme na něj i jeho paničku moc pyšní . . . . .
Tentokráte moje povídání bude z kraje vína z jižní Moravy, právě tady se o víkendu konala svatba našeho syna a to mezi obrovskými vinicemi plnými dozrávajícího vína. Vinařský dům uprostřed vinic na kopečku hostil tento víkend cca 40 účastníků slavnostní zahradní párty, která začínala svatebním obřadem. Samozřejmě na takové události nechyběli ani naši pejskové, a to hlavně proto, že nebyl nikdo kdo by je 2 dny pohlídal, ale taky proto, že naše Šmoulička není zvyklá sama s dalšími dvěma stařečky přijímat návštěvy bez naší přítomnosti.
V pátek jsem jela obhlídnout objekt našeho bydlení o nastávajícím víkendu a dovést věci potřebné k ubytování našich pejsků. Udělala jsem moc dobře, , ubytování krásné - hotelový dům s velikou oplocenou zahradou s venkovním posezením a altánkem a mnoha dalšími příjemnými věcmi, jen jeden problém nastal a to ozývající se rány z různé vzdálenosti po různě dlouhých intervalech. V ten moment jsem věděla, že pro Šmouličku, která byla se mnou v autě to bude pohroma. Do rána jsem měla možnost přemýšlet co se Šmouličkou a manželem, který má zdravotní problémy, no nic moc se nedalo vymyslet, a tak jsme přijeli na svatbu v dostatečném předstihu i s naším vnukem Kikim, kterému se vlastně ženil táta, měli jsme připravený apartmán ve 3. poschodí s výtahem, což bylo super nejen pro psy, ale i manžela a hlavně i při otevřeném okně rány nebyly až tak slyšet. Tentokráte šli ubytovat nejdříve pejsani, manžel a pak věci. Za pomocí Kikiho vše proběhlo super. Před obřadem jsem ještě šla pejsky vyvenčit, venčení muselo problíhat po skupinách i když Kiki se nabízel, že Šmouličku vyvenčí. Cuzko a Blacky neměli vůbec žádný problém, pobíhali mezi svatebčany, a užívali si chvilku volna, pak přišla na řadu Šmoulička, která se po hotelovém domě pohybovala s noblesou jí vlastní, ale jak jsme se dostaly ven, začala se soustředit jen na rány a bylo vymalováno, tak hned do pokoje. Po obřadu a po zajímavým svatebních rituálech, jsem šla znovu pejsky venčit , Blacky s Cuzko zůstali mezi hosty, s radostí chodili od jednoho k druhému a zkoušeli žebrat něco k snědku, pobíhali bylo radost se na ně divat, cca po 1/2 hodině se vrátili na pokoj aby si odpočinuli, Šmoulička se venčit zatím nešla, lehla jako svinga na jednu volnou postel a hlídala příchozí. Cuzko s Blackym ještě několikrát běhali mezi hosty, ale jen tak, aby je neobtěžovali a oni se snažili tomu dostát, jen je občas lákala vůně opékajícího se selete a tak vždy jak vůni nechtěli opustit, putovali na pokoj za Šmouličkou.
A k čemu vlastně ty rány ve vinicích, to jsou plašiče špačků, kteří dělají na vinice nálety v obrovských hejnech, a jak mi vysvětlil jeden obsluhující - nejen vinaři mají obranu vymakanou, ale i špačci se snaží přelstít vinaře, , . . . . . kdyby každý špaček uklovl jedno dvě zrnka, tak nejde o takovou škodu, ale oni u vína bojují ještě sami mezi sebou kdo bude dřiv u zrnek a drápky rozedírají celé střapce hroznů a tak je znehodnocují a protože je špačků hodně dokáží takto zničit celé vinice. . . . . no a protože špačkové nejsou hloupí a brzy by si na rány zvykli, tak postupně s dozrávajícím vínem se mění způsob plašení - jeho intenzita, zvuky a pod. S přibývající tmou se plašice vypínají a to byla doba, kdy naše Šmoulička vyšla ze svého úkrytu, i když byla stále ve střehu, proběhla se, udělali jsme si i vycházku. Bohužel ráno bylo opět hektické a tak okolím hotelového domu šmejdili jenom Cuzko s Blackym a dalším hotelovým hostem hnědým flatem. No, po poledni jsme vyrazili k domovu, a už v autě byla Šmoulička zase tou naší důležitou Šmouličkou.
pejsci Blacky a Cuzko vnoučci Kryštofek a maličký Alanek
Druhý srpnový den t.r. se konala noseworková intenzivka, dlouho jsem čekala, až právě tato trenérka přijede, nějak mi od počáku roku setkání s ní nevycházela a snad to bylo i dobře, protože první osobní setkání mě vážně dostala, vůbec jsme se nesedly . . . . ale všechno postupně.
Hned jak byl vypsán termín intenzivního tréninku jsem se přihlášila se Šmouličku do druhé skupiny 5-ti cvičících pejsanů s psovody, trénink této skupiny byl vypsán mezi 14-tou až 18-tou hodinou. Přijela jsem na místo tréninku , brala jsem s sebou jako obvykle Blackyho a samozřejmě Šmouličku, zaparkovaná jen auta a nikdo nikde, bylo vlastně dost času a tak jsem chtěla ještě pejsky vyvenčit , v tom přicházela trenérka s Liborem a Evčou, kteří trénink zorganizovali. Přijeli ještě další pejskové s majiteli a mohlo se začít, Trenérku znám z jedné hodně dávno nesložené zkoušky a pak z FB, myslela jsem, že si mě nepamatuje, a když Evča představovala, ty které neměla znát, představila jsem se podáním ruky, . . .prý se známe, předpokládala jsem, že se nic nestalo, ale za chvíli jsem udělala asi další faux pas, protože po chvilce povídání s trenérkou, jak to téměř nikdy nedělám a s velkou většinou známých si vykám, navrhla jsem tykání, předpokládala jsem, že můj kmetský věk a tykání s ostatními trenéry mi to dovoluje, zmýlila jsem se, moje nabídla nebyla přijata, ale nevadilo mi to, bohužel se postupně mezi námi vytvářela nepřekonatelná bariera. . . a to je chyba . . . . na intenzivce chtěla jsem řešit takový trochu vznikající problém a to je značení při najití vzorku, problém by nevznikl, kdybych jej neřešila . . . . . . asi jsem se špatně vyjadřovala a moc se do toho zamotala a nebo trenérka měla nejdříve vidět práci Šmouličky . . no nevím, nakonec Šmoulička hledala zahrabaný Z-kový vzorek v malém terénu, což pro ni nebyl problém, , Šmoula našla a já čekala, co z trenérky vypadne a vypadlo . . na adresu Šmouly " . . . . ona vůbec neví, co se po ní chce . . ." a pak začala trenérka naprosto od začátku se mnou jako na první lekci noseworku odhodila skořici a já vyslala Šmouličku a odměňovala její značení, další kolo náčuchy ze sklenice, a další kolo opět 3x odhazování skořice - vše za pomocí klikru, byly to velmi jednoduché věci, kdy Šmoula viděla kam skořice letí a jasně na povel hledej šla a hned skořici označila, prý jde jen o učení značení, a po ukončení o hru se Šmoulou, aby měla z práce radost, pravdou je, že se po dobré práci se Šmouličkou málo raduji, . . . . a tady měla trenérka pravdu. Požádala jsem o možnost hledání ve vodě, trenérka souhlasila, i když moc nadšená nebyla, předcházející pejsek vzorek nenašel a tak šla Šmoulička, ta samozřejmě dala vzorek hned, Trenérka řekla, že to bylo moc pěkné a tím naše práce zde na této intenzivce končí . . . když jsem se ohradila, že do 18 hodin je ještě dlouho, tak mi řekla, že běžně dává 3 kola, a tady byly 4, tak co bych chtěla . . . . . tak jsem to zabalila, vzala své pejsky a jela směr Brno a domov, bylo mi do pláče, obrovské zklamání, rada, co jsem potřebovala žádná, práce Šmouly sice hravá, ale nikam jsme se neposunuly, vlastně až na takovou sice důležitou drobnost . . . . více hry jako odměny za práci. Značení, které jsme dělali, Šmoula dobře zná, nemá s ním problém, tak jako s náčuchem ze sklenice, my máme problém se značením vzorku při tréninku na vyšší zkoušky třeba dvojkové - vzorek ve složitém terénu (výšce, vodě apod.) a to mi trenérka neporadila, celou noc jsem nespala a přemítala, co vlastně jsem si odnesla? po čtyřech letech začít znovu a jinak . . . . . . přeučovat, ne, to není dobré, to nikam nevede, Šmoula není špatná, jen je tam nějde moment, který musím vychytat. . . . . stálo to za těch 8 stovek ????????? stálo, jsem poučena ! už nikdy s nikým neřešit Šmoulu, jediné co se opravdu ale opravdu musím naučit je , věřit jí a upevnit v sobě, že moje Šmoula je pro tyto práce fakt dobrá . . . ona ví vždycky, ví dobře co se po ní chce . . . . . . . . . . a tak se vrátím ke svému starému osvědčenému "ukaž" a te´d nějaká starší z hledání
