Vítám Vás na stránkách chovatelské stanice Nort Brun.
Jméno stanice jsme získali díky našim čivavám, které velmi často vítězily ve výstavních kruzích. Nyní se soustředíme na PERUÁNSKÉ NAHÁČE VELKÉ a jejich chov.

Proč příbuzenská plemenitba NE !

30.11.2011 - 18:33:37

 

Při příbuzenské plemenitbě se stále častěji potkávají stejné geny, ochrana poskytnutá heterozygotností se vytrácí. V případě, že dědičná choroba má recesivní založení, stačí, aby jeden gen byl dominantní a choroba se u jedince neprojeví. Jestliže však dochází k frekvenci defektních genů v populaci, zvyšuje se počet postižených zvířat a dochází ke snížení životaschopnosti plemene.

Úbytek genů je způsoben i tím, že je v chovu psů využíváno velmi malého počtu samců. S příbuzenskou plemenitbou se současně zvyšuje procento homozygotních zvířat, a tím zákonitě roste procento postižených jedinců. Proto je nutné, zvláště u plemen s vyšším stupněm příbuznosti, jít cestou plánovaného chovu, který bude mít za cíl zlepšení genetické variability (pestrosti) plemene.

Pojem příbuzenská plemenitba chápeme jako spojení navzájem příbuzných zvířat. Pokud páříme nejbližší příbuzné, hovoříme o inbreedingu (vlastní sourozenci, nevlastní sourozenci, rodiče a děti). Taková plemenitba působí největší ztráty genů (alel). Proto již po malém počtu opakování určitého spojení vede ke zvýšení výskytu dědičných defektů a chorob a postihuje i celkovou vitalitu jedinců. Při vzájemném páření vzdálených příbuzných (liniová plemenitba) postupují problémy výrazně pomaleji.
Nepříbuzenskou plemenitbou rozumíme kombinaci rodičovského páru, kde není alespoň do šesté generace včetně žádný společný předek. V současné situaci se někdy musíme spokojit se třemi generacemi l bez společného předka. Nepříbuzenská i plemenitba zlepšuje zdraví potomstva, ale to pouze za předpokladu, že v plemeni není vysoká příbuznost v předchozích generacích. To už bohužel u některých plemen není možné, protože zvířata vykazují vysoký stupeň příbuznosti. Jako příklad bych uvedla bernského salašnického psa, kde koeficient s rozdílnými předky je 12,5 %, což odpovídá příbuznosti nevlastních sourozenců. U entlebušského salašnického psa dosahuje hodnota až 25 %, tedy příbuznosti vlastních sourozenců.
Literární prameny (například H. Raber) popisují příklady psů, u nichž byl úbytek předků velmi vysoký. Jako příklad udává hnědého novofundlandského psa, který má v osmi generacích pouze 82 předků místo 256 možných. Dále fenu appenzellského salašnického psa, jež má ve svém původu do 12. generace jednoho předka zastoupeného 156x. Taková genetická výbava musí potomkům přinést problémy.
Dnes je u psů známo přibližně 300 dědičných defektů a skoro 70 % z nich je způsobeno recesivní alelou (setkají-li se dvě recesivní alely, onemocnění se projeví). Poměrně snadno lze určit procentuální výskyt u potomstva. Defektní recesivní alely se mohou schovat za zdravou dominantní, to znamená, že i zdravý jedinec může být nositelem defektu. Postižený jedinec má defektní gen od obou rodičů. U nositelů defektního genu pak záleží pouze na tom, jaký gen předá druhý partner. Jsou-li oba rodiče nositeli defektních genů, projeví se to u potomstva. Tedy ani důsledným vyloučením všech nemocných zvířat se nám sice nepodaří zbavit se nežádoucího recesivního genu, podaří se nám věak redukovat počet nemocných zvířat v populaci.

S příbuzenskou plemenitbou narůstá procento postižených, tedy nemocných zvířat. Při nulové příbuznosti a výskytu 3 % defektního genu v populaci je počet postižených zvířat 0,09 %. Při příbuznosti 12,5 %, tedy polosourozenců, je počet zvířat postižených stejným defektem 0,45 %. U plemen s vyšší příbuzností (například bemský salašnický pes) to platí i pro nepříbuzné jedince. Při páření rodičů a vlastních dětí se zvýší procento postižených jedinců v populaci na 1,5, tedy šestnáctkrát. A budeme-li deset generací po sobě pářit vlastní sourozence, bude počet postižených 26x vyšší.
Nepříbuzenská plemenitba je možná pouze v dostatečně početné populaci (všech jedinců, kteří se mohou mezi sebou pářit na určitém území).
Změny ustavičně probíhající u plemene jako celku určují jeho osud. Chovatelským cílem by proto vždy mělo být zdraví, povaha a exteriér. Snaha o zlepšení zdraví vede pouze cestou spojování nepříbuzných zvířat, je spojena se snahou o zachování co největší genetické variability (různosti alel). Přírůstek koeficientu příbuzenské plemenit-by v generaci by neměl být vyšší než 1 %. Proto je tak důležité vytvořit dostatečně velkou chovnou základnu. Máme-li v chovu 50 zvířat a použijeme-li 25 psů a 25 fen, je pň náhodném páření efektivní velikost populace 50 zvířat. Máme-li v chovu 40 fen a 10 psů, je velikost efektivní populace jen 32 zvířat. Máme-li při náhodném páření 50 psů a 50 fen, je velikost populace 100, ale máme-li 20 psů a 80 fen, je tato populace 64 zvířat. Kdybychom teoreticky použili v chovu jednoho psa pro 2000 fen, byla by velikost efektivní populace jenom 4 zvířata. Z tohoto přikladu jasně vyplývá, že každý chovný pes daného plemene by měl nakrýt pouze určité procento fen, aby nedošlo k neúměrnému snížení genetické variability plemene. Neomezené používání psů ničí budoucnost plemene. Používáme-li neomezeně psa z příbuzenské plemenitby, likvidace plemene se ještě urychlí. Jako minimum populace plemene by mělo být 200 fen a 50 psů, přičemž všichni psi musejí být v chovu stejně využíváni, čím menší nebo příbuznější je populace, tím přísněji by se mělo hledět na počet psů využívaných v chovu. V evropské kynologické literatuře se objevilo pojmenování pro psa nadměrné využívaného v chovu, a to matador. Slovo je převzato ze španělštiny, kde znamená vrah. Je to velmi výstižné pro ničení genetické pestrosti plemene.

Dnes je u některých plemen velmi obtížné najít dostatečný počet zdravých chovných a vzájemně si nepříbuzných psů. Protože právě u plemen s velkým nárůstem obliby, přesněji řečeno s velkým zájmem o štěňata, jsou ve velkém počtu zastoupeni právě potomci takových matadorů. l kdybychom se dnes vydali na cestu bez příbuzenské plemenitby, budeme se ještě dlouho potýkat s problémy. Ztráta některých alel již dnes komplikuje chov některých plemen. Dr. Wachtel uvádí, že u afgánských chrtů byla pozorována neochota fen k páření, pomalé porody, neschopnost postarat se o potomstvo při a po porodu, u bemských salašnických psů komplikované porody, u rotvajlerů neochota fen k páření a nezájem psů o krytí. Obecně se inbreedingová deprese (stav vzniklý úzkou příbuzenskou plemenitbou) projevuje jako nedostatek pohlavního pudu, pomalé porody, nervozita a nedostatek zájmu o štěňata.

Dnes se v řízení chovů na úrovni chovatelských klubů pro dané plemeno zapomíná na ztráty genů (alel), ke kterým nedochází jen příbuzenskou plemenitbou, ale i nadměrným využíváním malého počtu chovných psů a často bohužel i bez ohledu na jejich původ nebo přílišnou selekcí (výběrem zbytečně malého počtu zvířat do chovu). Je určitě důležité bojovat proti nežádoucím onemocněním, je však nutné jít cestou, která neohrožuje budoucnost plemene. Je naprostým omylem domnívat se, že genetickou variabilitu plemene zachrání několik dovezených matadorů. Chceme-li, aby nás i v budoucnu doprovázel pes našeho oblíbeného a dnes již zdravotně problémového plemene, musíme i jako jednotliví chovatelé něco pro záchranu plemene udělat: nekrýt příbuzným psem, ani psem pocházejícím z příbuzenské plemenitby. Vyhnout se matadorům, a matadorem vždy nemusí být dovezený nebo výstavně úspěšný pes, může se jím stát i průměrný pes, který je nabízen majitelům fen za velmi výhodných podmínek (například nízká cena za krytí, nabídka účasti při prodeji štěňat nebo jiné netradiční výhody).

Článek převzat z časopisu Pes přítel člověka č. 3/2003

Autor: Ing. Eva Procházková (03. 03. 2003)