Naše společné vycházky - tedy Blacky, Šmoulička a já
(30.3.2020) . . . . i když je doba hodně složitá, chodím s pejsky denně ven na vycházku, tak abychom nepotkávali mnoho lidí, ale abychom se prošli. Samozřejmě s rouškou, na kterou si i Šmoulička velice rychle zvykla, tím nemyslím, že by ji nosila i když při její diagnose by byla docela fajn. Chodíme téměř každý den stejný okruh, který Blacky miluje, asi proto , že před námi tam prošlo i dost háravých fenek, a Blacky je nenasyta a čuchání po háravkách se stalo jeho hlavním denním cílem. . . . . a tak v sobotu jsme opět vyrazili stejnou trasu, přišli do parku a Blacky se začuchal, chvili jsme čekaly a pak pomalu odcházely, zapískala jsem a Blacky nic, přesto jsem pomalu odcházela, Šmoula běžela přede mnou a Blacky stále na stejném místě cosi četl v trávě. Zdálo se mi to už dlouho, to se nestává a tak jsem zavolala a hodně zapískala, Blacky zpozorněl, otočil se a utíkal na opačnou stranu, tedy zpět , mazal a hodně rychle se vzdaloval, volala jsem, doslova zoufale křičela, . . .myšlenka - budu musel utíkat za ním , v tom Šmoulička, která stála u mě a čekala, se rozběhla doslova neskutečnou rychlostí za Blackym, v hlavě mě proběhla myšlenka . . . . . tak a jsou pryč oba! . . to už Šmoula dobíhala Blackyho, který se v ten moment otočil a zjistil, že má za zády Šmoulu a já jsem kdesi daleko mávající . . . i rozběhl se za mnou i se Šmoulou, která byla u mě samozřejmě dřív nežli Blacky a hned dostala velikou odměnu. . . . . . . kdyby mi někdo něco takového o Šmoule vyprávěl, nevěřila bych, prostě byla úžasná, a jsem jí vděčná a stále, protože vůbec nevím co bych dělala. Blacky totiž, když mě neviděl jen slyšel, strašně zpanikařil, a čím větší panika, tím rychlejší běh, je už moc starý a potřebuje mě vedle sebe, pořád si mě hlídá a teď se někde zapomněl . . . . . . . . Šmoulička jej zachránila . . . . . . . asi pochopila moje zoufalství
park - stejné místo r. 2019 v březnu a r. 2020 březen, jen počet se zmenšuje
